Naše osudy
Každý máme svůj příběh ...
Komentáře
Přehled komentářů
PhDr.Stará z MPSV uvedla k financování po novele toto:
Vážený pane Pich
je pravdou, že ve Vašem případě se nebude jednat o významné navýšení odměny. Ráda bych však uvedla, že záměrem Ministerstva práce a sociálních věcí v novele zákona 359/1999 Sb. je, aby tato odměna nebyla zahrnována do výpočtu k přiznání přídavků na děti.
Re: Nerozumím
(Martin Pich martin.pich@tiscali.cz, 5. 11. 2011 18:46)Nesrozumitelně jsem to napsal, omlouvám se. Máte pravdu, všichni pěstouni by měli být podle novely profesionální. Mně šlo o to, že já osobně hledám dnešní pěstouny ve zvl. případech, kteří již profesionální péči vykonávají v současné době a tedy znají dopodrobna problematiku a se kterými bych si mohl vyměnit zkušenosti a dát dohromady funkční systém. V té závorce jsem jen evokoval změnu názvu této skupiny pěstounů, ne budoucí stav v PP. Je samozřejmé, že profesní sdružení se týka všech pěstounů.
Re: Re: Nerozumím
(Jan Peluňka, 9. 11. 2011 1:07)My, pěstouni ve zvláštních případech, jsme skutečně zvláštní případy. Vítám snahu o sdružení, i když nevím, co od toho mohu očekávat. Uvítal bych, kdyby nás společnost přestala vnímat jako vyžírky žijící pouze ze sociálních podpor, jaksi na úkor společnosti, protože tak to není. Profesní sdružení pěstounů mělo vzniknout už dávno. Mám pocit, že jsme dosud byli příliš zaměstnáni péčí o naše děti, leckdy nesmyslné komunikaci s úřady a také nezbytnou snahou finančně zabezpečit naše rodiny, takže nám na sdružování, sjednocení a prosazování našich zájmů nezbývaly síly. Říkám ANO, pojďme se spojit, sjednotit a prosazovat naše zájmy.
Většina z nás nejdříve vyvedla vlastní mláďata
(Jana1, 3. 11. 2011 10:00)
Je to zvláštní jak jsou ty naše cesty podobné.Většina z nás pokud to bylo možné, nejdříve vyvedla vlastní mláďata.A když mláďata začala vystrkovat zobáčky z rodného hnízda , zjistili jsme že nám to jejich stálé štěbetání bude chybět :-) .Teď nemám na mysli přímo odchod z domu .Obávám se že u jednoho z našich synů to nehrozí snad nikdy. popisuji den kdy náš nejmladší přestal v noci pronikat do naší postele, odmítal nosit oblečení které jsem mu v dobré víře připravila a při oslovení , ty můj malý chlapečku , koulel očima stejně dokonale jako Hurvínek :-( .
U někoho děti vlastní i pěstounské přicházely na přeskáčku . Tady je můj největší obdiv.Ale ať už to je tak nebo tak , na počátku vždycky byl silný mateřský pud :-) .
Přesto jsou cesty, které ke stejnému cíli které vedou velikou oklikou .O jedné takové vím a rada bych ten příběh do naší kartotéky osudů zařadila.
V době mého zahnižďování a páření ,v sousedním panelovém domě bydlela podivná ženština jménem Věra.Její podivnost spočívala v tom že nikdy nebyla obklopena houfem dětí , nedrncala kočárek a mezi pověšeným prádlem nebylo nic co by ukazovalo na přítomnost potomstva :-( . Věra byla učitelka ve zvláštní škole .Žila s mužem o dost starším než ona, děti neplánovala a na otázku proč odpovídala že nevidí důvod.Jejím hlavním cílem , jak jsem si myslela, bylo předělání velikého panelového bytu na sídlo snů k obrazu svému.Vídali jsme se poměrně často ale protože jsme neměli společné téma k hovoru , zůstávalo většinou jen u pozdravu :-( . Pak jsem si jednou všimla že do naší ulice přibyli tři cizí kluci.(6 , 8 , a 12 let ).Po čase jsem se dozvěděla že ten prostřední je Věry žák ze třídy.Byl ze sociálně slabé rodiny , doma zanedbávaný a tak si ho Věra občas brala domů aby se pořádně najedl a vykoupal.Nosila mu svačiny , kupovala pomůcky do školy , platila obědy.Nikdy o tom nemluvila a já si toho ve své zaslepenosti vlastní rodinou ani nevšimla :-( .Pak se kluk dostal do DD, odvezli ho rovnou ze školy.Věra si vyřídila vše potřebné aby si ho mohla brát dál na víkendy.Když ale do ústavu dorazila , místo jednoho kluka tam stáli tři bráchové.To tenkrát okomentovala slovy.Co jsem mohla dělat? Přece je tam nenechám a tak si beru všechny.Po čase si zařídila PP a kluky vychovala :-) .Nikdo jsme nic netušil , nemluvila o tom.Tou dobou mě PP nijak neoslovovala.Měla jsem dva školáky na prvním stupni a čerstvě se nám narodil předposlední syn.Mé mateřské pudy měly žně.Ale nějaké to semínko možná přece jen zasadila a to vyklíčilo až daleko později.Nevím , ale často si na ní vzpomenu.Od té doby uběhlo 17 let .My se odstěhovali , narodil se nám poslední syn :-) a Věra se mi vytratila ze života odstěhovala se po tom co jí manžel odplul do klidnějšího přístavu :-( . Můj čas pro PP měl teprve přijít.
Nedávno jsem se od naší soc.pracovnice dozvěděla že Věra bydlí někde v baráčku který koupila a má v PP dvě starší holčičky.Proč mě to nakonec nepřekvapuje ?
Re: Většina z nás nejdříve vyvedla vlastní mláďata
(Marie, 8. 1. 2012 13:01)Celá tahle stránka je balzám na moji duši.Zaplať pámbůh že stále existují takoví "šílenci" jako jsme byli my a naši známí.A konečně jsem z vašich příběhů cítila to,co jsem u pp v poslední době začala postrádat - lásku.Bezvýhradnou lásku k dětem přes všechny překážky a nedokonalé zákony a problémy s úřady.Díky za to že existujete,přeji vám všem to nejlepší a to horší určitě zvládnete.Všechny vás zdravím a ještě jednou díky.
Jak jsme zadarmo a k dětem přišli.
(Ronja,dcera loupežníka, 4. 11. 2011 8:26)Ozák je můj druhý pokus.Každý jsme si do manželství "přitáhli"dvě děti.Já dva syny a Ozák syna a dceru.Spolu jsme si pořídili jednoho kluka a na nějakou dobu to stačilo.Jenže děti odrostly,odešly z domu a z nejmladšího se stal jedináček.Začala jsem se poohlížet po PP,protože moje zdravotní potíže a Ozákova "manželská lenost"by dalšímu bio dítěti nepřály.Můj úkol byl jasný,přesvědčit manžela,že je to výborný nápad a že to zvládneme.Podařilo se.Přes jeho protesty,že nutně potřebuje "šestnáctiletou blondýnku",jsme přijali před dvěma lety poloromského,nádherného kluka.Dnes je v první třídě a jde mu to výborně....a já zatoužila po holčičce.Podali jsme si žádost o holčičku a co se nestalo-máme hned tři!Ozáka si omotaly kolem prstu(i přes svůj školkovský věk),domácí kluci jsou už taky v pohodě a já?Já přemýšlím,kam dřív skočit,když můj knír už připomíná Stalina a za chlupaté nohy by se nemusely stydět ani křovácké ženy.Prý se to časem usadí a bude líp.Ale co,snad to všechno má nějaký smysl.
Dost dlouho jsme vše zvažovali
(Romana, 3. 11. 2011 22:18)
Nevím do které karegorie zapadnu ale u nás to bylo taky trochu jinak.Vdaná jsem rovněž přes 20 let.Pár měsíců po svatbě se nám narodil jediný syn kterého jsme vychovali jako tipického jedináčka.Né že by jsme další dítě mít nemohli ale oba jsme měli slušnou práci a tak nějak jsme se obávali o její ztrátu.Tedy vlasně já , manžel je z více dětí a ten zas byl tak trochu přesycený sourozenci a pořád plným bytem.Užili jsme si celkem pěkné ničím neomezené mládí.Syn dělal postupně hokej , judo , karate a hrál na kytaru.U ničeho vlasně nevydržel ale my co by rodiče jsme mu jeho potřeby plnili.Dnes vím že až přehnaně.Vždycky jsme žili v tom že pokud další dítě příjde tak to nevadí.Jenže já brala antikoncepci a manžel si ještě dával pozor, tak že samozřejmě nepřišlo.Léta běžela a synek rostl.Když se dostal do věku, který tak pěkně popsala Jana1, že jsme ničemu nerozuměli a byli jsme ze staré školy, zjistila jsem že bych si druhé dítě vlastně docela přála.Manžel nic nenamítal a tak jsem přestala brát prášky a manžel si přestal dávat pozor.Bylo mi už dost ke čtyřicítce a musím i přiznat že to manžel s tou snahou moc nepřeháněl.Když se čtyřicítka přehoupla snažení jsme vzdali docela.Tou dobou byl už syn na vysoké škole .Dokonce na rok odjel do Španělska.Zvykli jsme si na poklidný život.Po jeho návratu jsme se ale dozvěděli že si našel práci a přítelkyni na druhém konci republiky.Tím se dost zkomlikovala i šance na případná vnoučata která zřejmě uvidíme dvakrát do roka.Dost dlouho jsme to zvažovali a protože jsme ještě plní života zažádali jsme o PP.Máme dva kluky 8 a 10 let.Máme je teprve rok a je to fajn.Zvládáme to při své práci dobře , další dítě neplánujeme.Kluci hrají fotbal a jsou celkem šikovní i ve škole.Náš život je zase veselejší .Jen si říkám že nikdy nepoznám co to je mít holčičku.Tak snad jednou jako babička.Teď už jsou naše šance na vnoučata přece jen větší.
Dobrovolně jsme si komplikovali život
(Katka, 3. 11. 2011 22:05)
I já patřím k tomu zvláštnímu živočišnému druhu co si dobrovolně komplikuje život.Jen když mám kolem sebe pořád děti.S manželem jsme 24 let.Máme tři dospělé syny a jednu rovněž dospělou dceru.Nevím jak se nám to podařilo (manžel prý za to nemůže )ale děti přicházely velice rychle za sebou .Na jeho obhajobu můžu jen dodat že první dva synové jsou dvojčata .Bylo to náročné ale svým způsobem pěkné.I když musím přiznat že jsem si žádné to dítko nemohla pořádně vychutnat.Když dostatečně odrostly , chtěli jsme si pořídit ještě jednoho Benjamínka kterého si fakt užijeme.Ani přes velkou snahu , kterou jsem nehodlala několik let vzdát , se nazadařilo.Když ale manžel začal zdrhat z ložnice sotva mě viděl s kalendářem v ruce , došlo mi že bych ho taky jednou nemusela dohonit.Svoji snahu jsem vzdala.Když se vše uklidnilo a prach se usadil , vyrukovala jsem s pěstounskou péčí.Čekala jsem odpor ale ten se nekonal.Manžel zřejmě pochopil že proti rozbouřeným matěřským pudům se nemá cenu stavět.Necelý rok na to jsme si domů přivezli tři sourozence Dva kluky a holku.(7 ,5 a 4 roky)A jsme v tom znova.Děti jsou našeho etnika , pěkně nás prohání.Jsou u nás už 4 roky .Manžel si k nim cestu našel hned.Já sice nic neříkám a snažím se na to vůbec nemyslet ale pořád mi nějak schází ten Benjamínek.Nikdy zřejmě nepoznám ten pocit jaké to je když do rodiny v určitém okamžiku příjde jen jedno dítě.A nebo poznám ?
Náš příběh
(Karla, 3. 11. 2011 13:47)S manželem jsme spolu 7 let,jelikož jsme každý měl z minulého manželství děti,které jsou dospělé a zůstali jsme sami,tak jsme spolu chtěli mít rodinu,ale bohužel nám nebylo přáno,proto jsme se rozhodli si vzít dítě z dětského domova.Žádali jsme o holčičku do 5 let a to do adopce,ale z důvodu dlouhého čekání jsme se rozhodli nakonec o pp.Před 2 lety k nám přišli 2 sourozenci ve věku necelé 3 roky chlapec a dívka 5 let ze 4 sourozenců,které byli spolu umístěné v dd.Starší kluci v domově chtěli zůstat,bylo jim už 15 a 17 let.Po 2 měsících,co u nás děti byli,tak se jim narodil bráška,ale bohužel byl umístěn v jiné pěstounské rodině,i když jsme měli zájem ,aby u nás vyrůstal.Větší problémy s dětmi nemáme,jsou zdravé.ćekáme ještě na jedno dítě do pp.
Jsme jako virová nákaza :-)
(Mia, 16. 7. 2011, 3. 11. 2011 9:30)Tak něco o nás. Vdaná jsem 24 let a taky pořád za stejnýho chlapa a asi bych ho nevyměnila. Máme 7 dětí. 3 bio. Dcera 24 let má půlročního synka, syn 21 studující, syn 9 let. PP jsme začali v roce 2007 to jsme si přivezli 2letou holčičku, v roce 2008 jsme si přivezli dvojčata kluk a holka byly jim 4 roky a vlednu 2010 zase 2letou holčičku. Všechny děti jsou poloromské. Vždycky jsem říkala, že budu mít jenom dvě děti a nějak se to zvrtlo. Když byly děti v pubertě, tak za náma přišly ,že nechtějí žádný dárek pod stromeček, ale že chtějí sourozence. A tím to asi všechno začalo. Ne že bysme děti poslouchali na slovo, ale ta myšlenka se nám začala líbit. Když se narodil kluk chtěli jsme ještě holčičku a zrovna naši známí si děcko z DD a my už jsme o tom i uvažovali, ale nikoho jsme neznali, tak nás to nakoplo. A u nás byl možná i ten popud, že mého manžela si rodiče ve 2 letech adoptovali. My také opravdu už víc dětí neplánujeme. Ted v září budu vypravovat 3 prvnáčky, tak jsem na to zvědavá, každý mě straší, že to nezvládnu. tak uvidíme. I když jsou to děti poloromské a tady v diskuzi několikrát padlo , že i méně vzdělavatelné, tak všichni počítají do sta, znají abecedu , jedna holčička už dokonce čte a to opravdu ne proto že bych ji do toho nutila, ale začala sama se starším klukem, učí se taky angličtinu a opravdu jim to jde. Asi je moc vychvaluju, samozřejmě, že taky zlobí i když dvojčata minimálně. Zato další holky nám to vynahradí, To jsou andílci s růžkama. Jinak bydlíme ve velkém rodinném domě 6+1 se zahradou, kde máme hlavně bazén a tu největší trampolínu, aby se tam všichni vešli, máme tam i fotbálek, takže se o prázdninách děti opravdu nenudí a hlavně si sem zvou ještě kamarády tak nás tu je pořád plno. Už se docela těším na dovolenou jedeme 2. srpna do Lido Adriana a jedou s náma sousedi, taky pěstouni. Někdy mi připadá, že působíme jako virová nákaza, pár jsme jich už nakazili. Nestalo se vám to taky?
Původně jsme chtěli 3 děti.
(Jana1., 16.7.2011, 3. 11. 2011 9:27)Můj příběh není třeba rozvádět, za tu dobu jsem to popisovala už několikrát. Tak jen pro shrnutí. Vdaná jsem 27 let a představte si dámy pořád za stejného chlapa. Né že by byl tak úžasný, ale oba jsme asi dost pohodlní na změny a tak jsme ustáli všechny ty šarvátky v mládí a pak i ty léta takové té stereotipní lhostejnosti. Po dvaceti letech se náš vztah ustálil na bodu vzájemné tolerance, pochopení a taky trochu zvyku jeden na druhého. Dovolím si tvrdit že k sobě máme mnohem blíže než dříve. Je to fajn. Máme 4 vlastní ratolesti. Dcera se zadařila jen jednou a hned na poprvé. Je jí teď 27 a sama je mámou Dvou kluků (4 a 2 roky). Bydlí kousek od nás a jako jediná PP nikdy zcela nestrávila. I když určité změny k lepšímu už probíhají. Synové, nejstarší 26 (taky mimo domov a bude za pár měsíců táta). Další 19 a 15 jsou stále pod rodnou stěchou. Ti PP přijali v pohodě. S PP jsme začali teprve před 5 lety. Důvod byl prostý. Mé mateřské pudy stále bily na poplach i když naše děti odrostly. Jako první se k nám do rodiny dostali dva bráškové bloňdáci (2 a 3 roky). O dva roky později další sourozenci (holky poloromky 4 a 6 let a kluk naše etnikum ADHD 8 let. To měla být už konečná. Ale do cesty se nám dostala dva a půl letá holčička se zdravotními problémy, tak jí máme taky. Víc dětí opravdu neplánujeme i když původně jsme chtěli maximálně tři. Nikdy neříkej nikdy!
Re: Re: Re: Nerozumím
(Jana1 -Vlaďka Gubaničová Hurting@seznam.cz, 18. 1. 2012 21:58)